Můj otec  
Archiv snímků aut
 

Já si otce přímo nepamatuju. Je ale neuvěřitelné, jak velkou roli může hrát v životě někdo kdo už nežije, koho okolnosti osobně vyřadily z mého prosřední v době, kdy jsem byl ještě příliš malý, abych si k němu mohl vytvořit přímo osobní vztah. Vyrůstal jsem ale v bytě, který byl naplněn artefakty, týkajícími se otcova života a jeho cest a moje instinktivní potřeba se s ním sblížit neměla nedostatek podnětů jak tento vztah formulovat. Na stěnách visely fotografie z cest, na skříni byla řada šedozelených krabic ze dalšími stovkami zvětšenin, v zasklené vitrině byly nekonečné desítky a desítky různých předmětů, přivezených ze všech koutů světa - japonské sandály, model malajského domečku, africký tamtam, velký černý ebenový krokodýl který kdysi zdobil kapotu Tatřičky na cestě naříč Afrikou a další a další.

Později, když jsem se naučil číst, měl jsem k dispozici skoro dvě desítky knih a ještě později i přímo deníky z cest. Vyprávěly o dalekých krajích a podivných zvířatech ale mezi řádky také vyprávěly o autorovi, o jeho postoji k životu a o skromné, pečlivé práci která vedla k úspěchům bez zbytečných dramat.

Možná, že by život mého otce byl pro mne až příliš málo vzrušující, kdyby jeho záverčná kapitola nebyla tak dramatická. Definice hrdinství je často dost nejasná. Pro mne je rozhodující faktor dobrovolnosti, vlastního rozhodnutí, chaldnokrevného uvážení, že tahle věc je důležitější než můj život. Můj otec se rozhodl pro boj s nacismem naprosto svobdně. Nikdo mu nenařídil, že je čas bojovat. Poprvé se rozhodoval někde na plážích Jižní Afriky, kdy mu bylo jasné, že svět směřuje do války a jak se věci budou vyvíjet. Pro něj byla účast na tomto boji nediskutovatelnou samozřejmostí, šlo jen o to, jestli se zapojí do zahraniční armády, nebo do domácího odboje. Dohodli se s mojí matkou, že raději budou bojovat spolu v odboji než aby byli každý jinde a tak se vrátili domů. Podruhé se rozhodovali o rok později, kdy měli stále ještě možnost legálně vycestovat do Spojených Států. Německo ještě nebylo ve válce s USA a do Ameriky bylo možné vyjet, když tamnější přátelé zařídili potřebné dokumenty. V tu dobu ale už byli rodiče zapojení do odboje a příležitost odjet odmítli.

Po válce se věci nevyvíjely příliš příznivě. Vyšlo ještě několik knih a později další reedice - už s drobnými úpravami, aby lépe vyhovovaly oficiální linii - ale celkově byla naše situace dost obtížná. Moje matku myslím, těch několik válečných let psychicky poznamenalo víc, než bylo na první pohled zřejmé a komunistický režim Dr Bauma a jeho dílo nepotřeboval. Nebyli jsme na tom po materiální stránce moc dobře a myslím, že bych byl měl problémy vystudovat, kdyby nás tehdy dvě americké rodiny finančně nepodporovaly.

V tu dobu jsem se už zbýval dílem mého otce do větší hloubky a dokonce mně ve Vědě a technice mládeži - myslím - vyšel článek, kde jsem rozebíral jeho cestovatelský styl. Poukazoval jsem na to, že cestování bylo založené na třech ohniscích zájmu: biologie, fotografování a automobilismus.

Biologie byla otcovou vášní už od dětských let a zachovaly se tlusté knihy výstřižků o zvířatech, které si pečlivě nalepoval a schovával. Studium zvířat a hlavně pavouků také poskytovalo solidní základ pro plánování cest a dávalo jim skutečnou hodnotu, která přesahovala osobní uspokojení cestovatele.

Fotografie dovolovala podrobnou dokumentaci cest i vědecké práce a tvořila základ pro pozdější publikace a přednášky. Otec hodně přednášel, většinou s barevnými diapositivy, které si sám ručně koloroval. Doma přednášel o cizině a v zahraničí o Československu. Na pozdější cesty, kde to bylo už technicky možné si sebou dokonce vozil kompletní sadu barevných diapositivů o své vlasti - šlo o několik desítek těžkých skleněných diapositivů 8.5 x 8.5 cm!

Tatra campervan in Nullarbor (Australia) - 1935Automobilismus poskytl účinnou metodu dopravy do všech míst, které cestovatel, zabývající se dalekými končinami z hlediska biologa potřeboval. Na prvních cestách ještě auto figurovalo jen příležitostně, ale v pozdějším období už byly cesty plánovány jednoznačně podle automap a informací místních autoklubů.

Je stejně zajímavé se zamyslet nad technikami, které zkusil, ale které nepřevzal. Jako je filmování. Na cestě Afrikou v r. 31 Baum a Fojt filmovali na 35mm film a později se výsledek, po nějakých dotáčkách promítal v kinech. Na další cesy si otec pořídil 9.5 mm kameru, ale na poslední cestu do Afriky už ji nechal doma. Říkal prý, že kvůli filmování přijde o nejlepší fotografie. Jistě to ale nebyla celá pravda. Ve skutečnosti je skoro nemožné vytvořit hodnotný film - i jen dokument - aniž by se některé věci nepředstíraly, nedotáčely opakovaně nebo nenahrály. To otci zřejmě nevyhovovalo. On byl cestovatel - biolog, ne cestovatel - filmař.

Přesto by bylo zajímavé, se jednou podívat na ten sloupek 9.5 filmů, které zachycují důležité úseky života mých rodičů a které jsem nikdy neviděl. Filmy jsou dnes uložené v Archivu Národního Musea spolu s většinou cenných dokladů o otci. Netroufám si požádat o jejich zapůjčení, protože se obávám že sedmdesát let starý celuloid nemusí promítání přečkat. Snad dá někdo v nejbližsí době dohromady systém pro převod úzkých filmů na DVD a pak bych to chtěl rozhodně převést na digitální formát. A konečně snad budu mít příležitost se dozvědět, co na filmech ve skutečnosti je, jak dokreslí moji celkovou představu.